Svátek sv. Barbory se tradičně se slavil v předvečer svátku
(4. 12.) V Čechách, na Moravě a i ve Slezsku chodívaly „barborky“.
Bíle oděné dívky, některé měly vlasy rozčesané přes obličej jiné bílý závojíček. Kolem pasu široké modré nebo červené pentle.
V jedné ruce košíček s dárky (cukroví, jablka, ořechy), v druhé metlu. Svůj příchod do světnice ohlašovaly tím, že šlehaly metlou do okna, na dveře, a hned vcházely. Věnovaly se výhradně dětem. Zlobivé napomínaly a hrozily jim výpraskem.
Bylo zvykem v Česku opatřit si v předvečer svátku sv. Barbory větvičku a do Štědrého dne se o ni pečlivě starat,
aby když rozkvete, věštila, že se dívka do roka vdá.
Čarovat však mohly i vdané ženy, děti a muži. Na kousek papíru napsaly svá přání. Kolik přání, tolik větviček.
Přání se složilo, aby ho nikdo nečetl dřív , než na Štědrý den a jen to z rozkvetlé větvičky. Všechna ostatní se pak spálila…
Barborky se také říkalo zvláštnímu pečivu, které spolu s ovocem a cukrovím, nadělovaly živé barborky.
/Recept na barborky a proč se začínalo v tento den uklízet na Vánoce příště./
